Přeskočit navigaci

Domov Kamarád

Sociálně terapeutické dílny, Rožnov pod Radhoštěm

Zajímavé dokumenty a rady

Literární tvorba

Kreativní psaní osob s mentálním a tělesným znevýhodněním

Terapeutické psaní patří mezi múzické terapie, které užívají prostředků múzických umění. Múzická umění jsou umění slovesné (literatura), umění hudební, umění taneční a umění dramatické. Každý múzický obor má svoji Múzu - patronku, ochránkyni.
Múzické prostředky v terapii neslouží k tvorbě díla, ale člověka. Právo na jejich užití je dáno lidstvím. Oslovujeme pud hravosti, fantazii, kreativitu a umožňujeme překvapení z poznávání.
Múzické terapie nepředstírají umělecký terén. Směřují důsledně k autentickému projevu. Velkou měrou podporují rozvoj intelektových a volních schopností. Pomocí těchto metod se v člověku vytvářejí podmínky pro rychlé reakce a rozhodování. Tyto kreativní činnosti směřují prostřednictvím prožitku k sebepoznání, rozvoji sociálního cítění, přiměřenému sebevědomí …
Záměrem není umělecké hodnota. Hlavním cílem terapeutického psaní je utříbení si zážitků, pocitů, snů a přání. Tato metoda napomáhá mimo jiné hlubšímu vzájemnému poznání ve skupině literátů, podporuje schopnost umět rozvíjet své vlastní myšlenky, dále prostor rozvoje empatie a umění vyjádřit svůj názor. Tato forma psaní umožňuje nalezení a upevnění účastníkova sebepojetí a sebehodnocení. Vedlejším cílem procesu kreativního psaní je i oživení si psaní, čtení, přednesu, užití gramatických pravidel a základní práce s počítačem - samozřejmě není podmínkou.

Dílčí cíle:
  • Vyjadřování vlastních priorit, prožitků, přání
  • Rozvíjení interpersonálního a intrapersonálního cítění
  • Kreativita, fantazie
  • Soudržnost ve skupině
  • Rozvíjení myšlenkového proudu
  • Rozvoj verbálně-lingvistické inteligenční složky
  • Verbální komunikace
    • Slovní zásoba
    • Artikulace
    • Mluvní fluence (pohotovost)
    • Plynulost mluveného projevu
    • Zapojení modulačních faktorů v řeči – citová složka (melodie, dynamika, přízvuk)
  • Čtení
Průběh:
  • Zadání tématu - z počátku zadává terapeut, využívá možnosti návaznosti, gradace a cílení tématu pro potřeby skupiny - jedince. Je důležité určit, jak dlouho mají literáti času na zpracování zadaného tématu. Časové nároky jsou samozřejmě individuální.
  • Písemné zpracování - nechává se prostor individuálnímu pojetí a danému zpracování. Terapeut by neměl podsouvat své nápady, ale naopak v případě nutnosti podněcovat rozvíjení autorovi myšlenky. Zadané téma píší nejprve ručně. Mají možnost až do autorského čtení cokoliv pozměnit, přidat� V některých případech doplňují svůj literární příspěvek ilustracemi, anebo jinými výtvarnými artefakty.
  • Práce na PC - Psaný ruční text je přenášen do textového editoru - autor se učí základním úkonům s počítačem (zapnout, vypnout PC, otevřít soubor, uložit text�).
  • Autorské čtení - má podobu společenského posezení. Před započetím čtení si autor vybere kritika, který se k dané ukázce vyjadřuje jako první a až poté zmíní názor i ostatní literáti. Postupně se vystřídají všichni účastníci v autorském čtení. Sezení má formu debaty, která se může dle libosti rozvést kterýmkoli směrem. Při tom může i samotné literáty napadnout příhodné téma na další čtení. Jestliže spontánně téma nevzejde, terapeut vznese návrh a ostatní je buď přijmou, anebo ho společně mohou jakkoli pozměnit.

Texty

Léto
Jak jsem ztroskotal na lodi
Co bych vám chtěl o sobě prozradit
Co je pro mne přátelství
Jeden den tučňákem
Co mně vadí na sobě
Co mně vadí na druhých lidech
Jak jsem prožila své dětství
Co se událo, když jsem jeden den byla delfínem
Co vadí mně, snažím se nedělat ostatním
Jak jsem se stal na jeden den opicí
Jak si představuji budoucnost
Jak si představuji budoucnost
Jak ztroskotala loď
Když jsem byl malý
Letecké neštěstí aneb jak se stát trosečníkem
Moje budoucnost
Jak si představuji budoucnost
Podzimní vycházka
Příběh jednoho koně
Velká pohroma
Věci co mi vadí, ale co bych neudělala jiným

Léto

   Je plné květin, motýlů, vody, slunka a tepla. Roste spousta pampelišek, kopretin, tulipánů, sedmikrásek, mečíků, narcisů, karafiátů. Rostou i některé ovocné stromy - třešně, jabloně, hrušně, švestky. Také je vidět mnoho motýlů, nejčastěji bělásci a žluťásci, občas uvidím i modráska a babočku.
   Moc ráda se v létě koupu a dovádím ve vodě. Taky se moc ráda opaluji, ale přeci jenom voda na mně působí, jako rybník na kapra. V létě chodívám i na hříbky, borůvky, lesní jahůdky, ostružiny, maliny. Jednou v mládí jsem vylezla i na třešni a trhala třešničky, byly moc dobré a sladké. Trhám i pampelišky a sedmikrásky cestou na hřiby a borůvky. Já říkám, že borůvky jsou sice dobré, ale hříbky jsou lepší a mám je radši. Když jdu na procházku loukou plnou květin, jsem jak v sedmém nebi a cítím se vesele, ale i ve vodě se cítím taky tak.
   Znám i hodně stromů v přírodě - třeba lípu, břízu, dub, buk, smrk, modřín, borovici, javor a kaštan. Příroda mi přináší mnoho radostí a dává mi i velmi silná a bezpečná křídla. Zatočit se na místě, volně spadnout do vonící trávy a květin - moc ráda cítím vůni květin. Když se vrátím z procházky domů, tak jsem veselou a šťastnou osobou na světě. Pak myslím na spoustu květin, na hřiby, borůvky, jahůdky, maliny, ostružiny a spoustu dalších věcí.
   Taky moc ráda jezdívám na kole po naší vesnici a domů přijedu až když se stmívá. Potom si čtu nebo luštím křížovky a ještě si poslechnu i své rádio ve svém pokojíčku a to je můj nebesky hezký život.

Nahoru

Jak jsem ztroskotal na lodi

   Tento příběh, který vám budu psát, se stal na lodi. Jednoho krásného dne jsme pluli na lodi. Bylo asi čtrnáct lidí, taky ještě kuchař jeho pomocníci. Taky tam byli strojníci, kteří se starali o údržbu lodi a veškerou práci kolem ní.
   Ten den svítilo slunce, bylo příjemné počasí. Na lodi vládla příjemná nálada. Všichni jsme se dobře bavili. Neměli jsme co dělat, tak jsme hráli karty, aby nám plavba rychleji ubíhala. Uvařili jsme si kávu, kuchař upekl buchty a sedli jsme si zpět, že budeme hrát karty. Na lodi vždycky je práce dosti, ale našel se čas na odpočinek. Všechno probíhalo jako každý jiný den. Každý z nás měl rozdělenou práci, co bude každý dělat. Jeden měl třeba za úkol umývání podlahy, další měl umývat a utírat nádobí, další se třeba staral o chod a veškerou práci ve strojovně, zpravení elektriky, výměnu pojistek... Prostě všichni měli určenou svou práci, kterou mají dělat. Posádka lodi byla sehraná. Byli vázání jeden na druhého. Nemohli se vymluvit, že nikdo nemůže pomoci, protože se jim třeba nechce, nebo chtějí odpočívat po náročné práci. Myslím si, že práce na lodi je těžká a vyčerpávající. Museli se něčím živit, protože měli každý svoje rodiny, které měli museli zabezpečit penězi. Tato práce byla pěkná, ale fyzicky namáhavá. Cesty, které podnikali na lodi byli třeba tři měsíční. A proto se museli manželky postarat o své děti, když byli jejich muži na lodi. Byla to jejich práce. Někdo tu práci musel vykonávat.
   Měli jsme za úkol dopravit nějaký náklad do Hamburku do přístaviště. Cestou nás kontrolovala námořní policie, jestli vezeme nějaký náklad. Vezli jsme akorát nějaký náhradní díl na jinou loď. Cestou nám volala jedna loď, že potřebují náhradní motor do lodi, že se jim cestou zkazil. Tak jsme jim ho cestou sehnali a přivezli jsme jim ho. Byla to náročná a těžká práce ho sehnat. Nakonec jsme jim ten motor přivezli. Jak jsme jim ho dávali, tak nám děkovali, že můžou pokračovat v cestě, tam kam se potřebují dostat. Jinak by si asi těžko poradili, kdyby nás nepotkali cestou.
   Jednoho dne přišla velká bouřka a pršelo. A byl silný vítr, který nám roztrhal stěžeň i s plachtami. Už nám cestou docházely potraviny. Taky nám už docházelo uhlí. A jak nám tak cestou všechno docházelo, začali jsme se potápět. Nevěděli jsme, co máme dělat. Už na nás šla ponorková nemoc, byli jsme všichni bezradní, protože nás opouštěli naše všechny síly. Postupem času na nás přišla všechny z posádky únava, ubývalo nám už i lidské síly. Tak jsme začali vyhazovat nepotřebné věci z lodi, protože jinak by jsme šli honem ke dnu. Kapitán začal rozdávat úkoly každému z nás, co máme udělat. Nezaháleli jsme a šli dělat práci, kterou nám přikázal. Měli jsme moc práce, ale šlo nám to všechno od ruky.
   Bylo to jako na Titaniku, taky se tam všichni potápěli. Jenom s tím rozdílem, že za to herci na Titaniku měli zaplacené. Loď se s námi začala potápět, když byl silný vítr. Dali jsme si na sebe záchranné vesty a plovací kola. Museli jsme všichni vyskákat do moře, protože jinak by jsme se utopili. Než jsme se začali potápět, tak jsme si stačili zahrát ještě karty. No byla to zajímavá situace. Byl tak silný vítr, že jsme šli ke dnu, a potopili jsme se.
   Ještě musím napsat, že ty chvíle strávené na lodi nebyli vůbec lehké, protože tam šlo o naše lidské životy. Přemýšleli jsme o tom, co bude s našimi rodinami, a taky s našimi dětmi a hlavně s manželkami. Pro případ, že se nám něco stane, byli jsme všichni uzavřené životní pojistky, kdyby se nám něco cestou stalo. Ať naše manželky s dětmi mají za co žít? Bylo to naše ponaučení, že to co se nám cestou přihodilo, se může přihodit každému z lidí na jiných lodích?
   Z celé té výpravy jsme se zachránili jenom sedm lidí ze čtrnácti lidí. Měli jsme štěstí, že aspoň nás zůstalo sedm lidí z celé posádky lodi. Měli jsme nějaké odřeniny a pohmožděniny. Než jsme se dostali a zachránili na pevninu.

Nahoru

Co bych vám chtěl o sobě prozradit

   Jsem rád, že dokážu být dost veselý, a že si dokážu dělat legraci ze sebe i z druhých. Někdy dokážu dělat radost sobě i ostatním. Mám radost, když můžu pohodu a radost rozdávat druhým. Líbí se mi, že dokážu být hodný, veselý a vtipný.
   Když mám svátek nebo narozeniny a dostanu nějaký dárek, tak mě udělá radost i malý dárek.
   Nelíbí se mi, když se mě nedaří nebo mi něco nejde, tak mě to dost mrzí nebo jsem dost nešťastný. Někdy, když mi něco nejde, nebo se mi nedaří, jsem dost nejistý a začnu se dost podceňovat.
   Chtěl bych být dokonalý a všechno umět, to by mě udělalo velkou radost. Lidé o mně tvrdí, že jsem hodný. Když mám špatnou náladu, tak mě nic nejde a nic mě nebaví. A špatnou náladu mám, když v něčem vidím problém, a také dokážu být dost nešťastný. Naštěstí nemám špatnou náladu každý den.

Nahoru

Co je pro mne přátelství

   Je to velice cenná věc, která se za peníze koupit nedá. Přátelé by si neměli nikdy lhát a ani se podvádět ani cokoliv jiného. Já osobně mám dvě nejlepší kamarádky na světě, kterým opravdu věřím. Je to Hela a Zlatka, s nimi mám o zábavu postaráno, s nimi jsem jak v ráji. Nikdy bych se s nimi nepohádala a ani jim neříkala sprostými slovy. Kdybych se přece jenom pohádala se svou "nej" kamarádkou, tak bychom si po čase odpustili a já bych řekla proč se hádat, když jde o hloupost a je to nuda, když se my dvě dohadujem o pitomé maličkosti, proč si neodpustit tu hádku. Já bych se stejně na ni vůbec nezlobila, dovedu odpustit a už se nezlobit na nikoho.
   V prázdniny budu s Helou a budeme si užívat tepla, vody, procházek a mnoho povídání po večerech, ale i spoustu smíchu a legrace. Přátelství mezi lidmi by mělo být pevné a vydržet až do smrti, ale vlastně by mělo být věčné. Když se někdo moc přátelí, neměl by nenávidět "nej" kamarádku nebo kamaráda, ba ani mu přát to nejhorší na světě.
   Mám vše kromě lásky, tak tohle postrádám ze všeho nejvíce. Přátelé a kamarády já mám, ale moc nemám tu lásku, kterou bych tolik potřebovala.

Nahoru

Jeden den tučňákem

   Jednoho slunečného dne se probudila tučňáci rodina na svém ostrově, který se jmenuje Paulo. Toto místo obývali i jiní tučňáci kroužkový.
   Jmenuji se Pepík a mám jedno mládě tučňáci. Dnes, když už je větší a jeho maminka byla zrovna na lovu, tak se udála jedna příhoda.
   Když jsem šel na procházku, se svým mládětem, čím dal víc se mi ztrácelo z dohledu. Bylo tak rychlé a čiperné, že jsem si ani nestačil všimnout, kam se zatoulalo. Když se delší dobu neobjevovalo zkoušel jsem volat, a když se mi neozývalo, tak jsem se o něj začal bát. Po dlouhé době, co jsem ho hledal, tak se mi ozvalo a volalo: "Tati, kde jsi?" Jak jsem k němu doběhl, hned jsem se na něj zlobil. Mládě z toho bylo smutné. Rozhodl jsem se jít za přítelkyni želvou, která je velice moudrá a doufal jsem, že mi poradí co s neposlušným mládětem. Pověděl jsem ji jaké mám starosti a moje přítelkyně šla mláděti domluvit. To se polepšilo a už se nikam netoulalo.

Nahoru

Co mně vadí na sobě

   JÁ BYCH ZAČAL TÍM, ŽE NA SOBĚ MI VADÍ TO, ŽE NEDOVEDU TOLIK VĚCÍ JAKO ZDRAVÝ ČLOVĚK. TÍM MYSLÍM, ŽE SI NEDOVEDU TŘEBA NĚCO ZPRAVIT, NEBO NEDOKÁŽU UVAŘIT CO BYCH CHTĚL. TŘEBA OMÁČKY, VEŠKERÁ MASA NA ŠTÁVĚ. JINAK UMÍM UVAŘIT POLÉVKY, TAKY VOLÍ OKA. VAŘÍM I VAJÍČKA NA MĚKO A NA TVRDO. JEŠTĚ SI NEMOHU OPRAVIT KOLO, PROTOŽE BYCH MUSEL MÍT ZDRAVOU LEVOU RUKU. VEŠKEROU PRÁCI CO POTŘEBUJI UDĚLAT, A KTEROU NEZVLÁDNU MĚ UDĚLA BRATR ZDENEK, OTEC, MAMKA, ANEBO SESTRA PAVLÍNA A ŠVAGR ARNOŠT. TAKY MI POMÁHÁ SYNOVEC TOMÁŠ A NETEŘ MARKÉTA, KDYŽ POTŘEBUJI PORADIT S POČÍTAČEM. VADÍ MĚ NA SOBĚ, ŽE SI NEMOHU OSTŘÍHAT NEHTY, PROTOŽE MÁM POSTÍŽENOU LEVOU RUKU. TO MI MUSÍ STŘÍHAT MOJE MILÁ MAMKA.
   NA SOBĚ MI VADÍ TO, ŽE SI NEMOHU ZAJÍT, KDE POTŘEBUJI. TŘEBA NEDOJDU NA AUTOBUS KDYŽ CHCI NĚKAM JET, PROTOŽE JE TO DALEKO A ŠPATNĚ SE MI CHODÍ. KDYŽ JE ŠKAREDÉ POČASÍ, TAK SI MUSÍM VZÍT TAXÍKA, ABY MĚ DOVEZL TAM, KAM POTŘEBUJI - K BRATROVI NEBO K SESTŘE. JEŠTĚ ABYCH NEZAPOMNĚL - TAKY JEZDÍM TAXÍKEM K LÉKAŘI NA POLIKLINIKU, KDYŽ PRŠÍ NEBO PŘES ZIMU KDYŽ JE SNÍH NEBO NÁLEDÍ. JINAK BYCH BYL BEZ TAXÍKA HOTOVÝ A NEMOHL BYCH NIKAM JÍT. KDYŽ JE ŠKAREDÉ POČASÍ. JINAK KDYŽ POTŘEBUJI NĚKAM JET, TAK MI TAKY VYJDE VSTŘÍC BRATR ZDENEK, NEBO ŠVAGR ARNOŠT, KDYŽ MAJÍ ČAS, TAK MĚ ZAVEZOU KAM POTŘEBUJI K LÉKAŘI. PROSTĚ NA MOJI RODINU SE MOHU ZPOLEHNOUT, ŽE MĚ ZATÍM POMůŽOU VE VŠEM CO POŘEBUJI. JEŠTĚ MĚ VADÍ, ŽE MĚ TRVÁ TAK DLOUHO ŠKRÁBÁNÍ BRAMBOR, ALE UDĚLÁM TO. SICE MĚ TRNE LEVÁ RUKA, KDYŽ TEN BRAMBOR DRŽÍM, ALE NAKONEC TO ZVLÁDNU. MUSÍM SE TAKY O SEBE POSTARAT, KDYŽ BUDU CHTÍT BYDLET SÁM.
   ČLOVĚK SE MUSÍ UČIT CELÝ ŽIVOT. JINAK BYCH NIC NEUMĚL. JAK UŽ JSEM NAPSAL O SOBĚ. POMÁHÁ MI CELÁ MOJE RODINA. ZATO VŠECHNO, CO PRO MĚ DĚLAJÍ JSEM JIM MOC VDĚČNÝ. JINAK NEVÍM, JAK BYCH SE O SEBE POSTARAL, KDYBYCH JE NEMĚL. JEŠTĚ MĚ VADÍ, ŽE NEMůŽU DĚLAT ŘIDIČSKÝ PRůKAZ KVůLI MÝM ZDRAVOTNÍM PROBLÉMůM. TO JE ASI TAK VŠECHNO, CO MĚ NA SOBĚ VADÍ.

Nahoru

Co mně vadí na druhých lidech

   NA DRUHÝCH LIDECH MĚ VADÍ TO, ŽE MNOZÍ Z NICH JSOU BA NEDOKÁŽOU POMOCI, TAKOVÝM LIDEM JAKO JSOU POSTÍŽENÍ LIDI NEBO MENTÁLNĚ POSTÍŽENI.. NEBO JEŠTĚ TŘEBA NEDOVEDOU POMOCI LIDEM NA VOZÍČKU.
   KAŽDÝ ZE ZDRAVÝCH LIDÍ BY SE MĚLI STARAT O POSTIŽENÉ. STÁVÁ SE, ŽE ZDRAVÍ LIDI JINÝM POSTÍŽENÝM TŘEBA NEPOMůŽOU. LIDÉ BY SE MĚLI ZAMYSLET NAD TÍM, ŽE BY NEMĚLI DĚLAT ROZDÍLY MEZI ZDRAVÝMI LIDMI NEBO POSTÍŽENÝMI LIDMI. MĚLI BY JSME SI POMÁHAT PODLE SVÝCH SCHOPNOSTÍ A MOŽNOSTÍ. A TO BY TAK MĚLO BÝT PO CELÝ ŽIVOT, ABY JSME SI POMÁHALI.
   VÍM PODLE SVÝCH ZKUŠENOSTI, ŽE ŘIDIČI NÁS MNOHDY NENECHAJÍ PŘEJÍT PO PŘECHODĚ PRO CHODCE. NEBO JEŠTĚ NEZASTAVÍ, KDYŽ JSME VKROČILI NA PŘECHOD. JE TŘEBA PODOTKNOUT, ŽE KAŽDÝ Z LIDÍ BY SE MĚL ZAMYSLET, CO BY MOHLI UDĚLAT PRO TAKOVÉ LIDI JAKO JSME MY. KDYŽ JEDEME V AUTOBUSE, TAK NÁS NEPUSTÍ SEDNOUT. MYSLÍM SI, ŽE SI TO KAŽDÝ Z NÁS ZASLOUŽÍ! JEŠTĚ MUSÍM NAPSAT, ŽE ŘIDIČI JSOU BEZOHLEDNÍ, TÍM ŽE PARKUJOU NA VYHRAZENÝCH MÍSTECH, ZNAČKOU PRO TĚLESNĚ POSTÍŽENÉ, NEBO KDYŽ JE TA POSTIŽENÁ OSOBA NA VOZÍČKU, MĚLA BY TYHLE PŘESTUPKY ŘEŠIT MĚSTSKÁ POLICIE, A MĚLA BY TAKOVÉ ŘIDIČE TRESTAT BLOKOVOU POKUTOU, PROTOŽE SI MYSLÍM, ŽE I POSTIŽENÍ LIDI NEBO LIDI NA VOZÍČCÍCH MAJÍ STEJNÉ PRÁVA JAKO MAJÍ ZDRAVÍ LIDI. VÍM TO VŠECHNO PODLE SVÝCH ZKUŠENOSTI. DÁM PŘÍKLAD: KDYŽ JSEM CHODIL DO ŠKOLY, TAK SE MĚ POSMÍVALY DĚCKA Z JINÝCH ŠKOL, KDYŽ CHODILI CESTOU DO JINÝCH ŠKOL. A TO MĚ NA NICH MOC MRZELO. MůŽE SE TO PŘIHODIT KAŽDÉMU ZDRAVÉMU ČLOVĚKU, ŽE ŠPATNĚ NĚKDO CHODÍ NEBO I MAJÍ JINÉ POSTIŽENÍ.

Nahoru

Jak jsem prožila své dětství

   Narodila jsem se v Ostravě a do sedmi let jsem bydlela v Pustkovci a v Porubě. To byla vesnice, kde teď stojí sídliště Ostrava Poruba. Do tří let jsem bydlela v rodinném domku od rodičů mého taťky. Bylo tam moc dobře, měli jsme tam drůbež, králíky a psa. Na zahradě byly jablka, třešně, lískové ořechy a jiné věci. Tak proto mi tam bylo moc dobře.
   Pak jsme se odstěhovali na Slovensko, kde jsme bydleli v cihlovém domě bez zahrady. V Ostravě Porubě jsem měla na zahradě houpačku, co udělal můj taťka na stromě třešně a byla moc fajn. Na té houpačce jsme se houpali všichni bratranci a sestřenice a děti z okolí. Hráli jsme spolu hodně her.
   Když jsem byla malá, tak jsem chodila do Porubského Zámečku, kde byl menší park, a tam jsem se taky hrávala. Když jsem byla ještě malá, tak jsem byla při tom, jak se moje mamka a taťka koupali v řece Ostravici. Vzpomínám si, jak taťka se strejdou jednou v zimě, když bylo hodně sněhu, zapřáhly do saní našeho bílého psa čuvače Belu, který mně tahal po zahradě.
   Jednou když jsem byla v Ostravě, tak jsem chodila s kluky na jablka a hrušky do sousední zahrady. Když mně tam viděla babička, tak mně hnala domů. Na staré cestě byl velký strom hrušek a byly moc dobré. Chodila jsem do kameňáku, to bylo menší hřiště vedle našeho domku. Byla tam stará tramvaj ze staré doby, co jezdila předtím. Hráli jsme se tam lozili jsme po ní, bylo to moc fajn. S kamarádkami jsem se hrála na doktory. Nebo jedna kamarádka měla doma malý obchod i drobné věci, co se dali prodat. Ale hlavně jsem byla na zahradě, protože se tam dalo dělat hodně věci s kamarády i s bratranci.
   Hodně často jsme jezdily na Slovensko za babičkou, která bydlela u Senca a měla velkou zahradu, na které měla zeleninu a ovoce. Jednou, když jsem tam byla, tak jsme s mým dědečkem orali zahradu s koněm. Seděla jsem na koni a to mi bylo asi 4 roky a moc se mi to líbilo. Jenže pak mi dědeček umřel a mně moc chyběl, tak jsem plakala. Ještě když jsem byla malá a byla s dědečkem, tak mně posadil na nakládaní auto Eremdečku a já jsem se pokoušela ho nastartovat.
   Chodila jsem se s našima koupat na malý Dunaj, co byl poblíž té vesnici, kde bydlela babička. Jednou jsem byla se koupat s rodiči v malém Dunaji, pak jem se začala topit a museli mně zachránit. S kamarádkou jsem jednou šla pryč a babička na mně čekala s vařechou. Každý rok tam byly kolotoče, na které jsme často jezdili. V Bratislavě jsme někdy šli na parník, co plave po Dunaji. Chodily jsme i na Bratislavský hrad a na kolotoče a do kina. U babičky na Slovensku jsem měla hodně kamarádů a kamarádek. Chodila jsem i za strýcem, kde jsem měla sestřenici a bratrance a hrály jsme se před domem na zahradě. Tam měl hodně meruněk, které jsme všichni sbírali a bylo toho hodně, až jsme se z toho přejedli.
   Měla jsem moc hezké, dětství nemám si na co stěžovat. Všichni mne měli a mají rádi.

Nahoru

Co se událo, když jsem jeden den byla delfínem

   Šla jsem jednou krásnou rozkvetlou loukou a potkala jsem Kouzelného dědečka a on se mně ptal, jakým zvířetem bych chtěla být. Jak jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mně, že bych jeden den ráda strávila jako delfín. Ten si může plavat v moří kam si pomyslí. Může si skákat a je mu prostě dobře. Má před sebou celý mořský svět úplně nadosah, má možnost vidět všechny ryby co plavou kolem.
   Jednou jsem si tak plavala a proti mně Žralok a já jako Delfín jsem ho odehnala. Pak jsem si plávala pěkně dál a bylo mi dobře. I když byl Žralok velký, Delfín se ho nebál - byl moc odvážný.
   Proč jsem si vybrala právě Delfína? Má dobrou povahu, dokáže pomáhat lidem. Má dokonalý sluch, dokáže poslouchat zvuky, i když je dost daleko - něco podobného je i u kosatek. Delfíny se mi vždy moc líbily, i proto jsem si ho vybrala. Když jsem byla s našima na dovolené v Chorvatsku a jela jsem na velké lodi na výlet, viděla jsem delfína na vlastní oči. Ale když jsme se vraceli, tak kolem nás plávali a skákali delfíni, bylo to něco nádherného. Plavali s námi až do přístavu. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Tak i proto jsem si vybrala delfína. Delfín dokáže pomoct hodně lidem, co jsou mnohdy i v nebezpečí. Právě pro ty všechny vlastnosti, co dokáže, mám prostě ráda delfína. Tak to je povídáni o delfínovi, jak mě to napadlo.

Nahoru

Co vadí mně, snažím se nedělat ostatním

   Byla jsem tak doma a přemýšlela co mám napsat, jenže nic mě nenapadlo. A tak jsem se rozhodla, že něco napíši. Michal a já nechceme moc dlouze psát. Jen dva řádky�. Podle nás by to stačilo. My jsme se tak spolu domluvili.
   Nemám ráda, když někdo mluví o mně a já o tom nevím. Nebo když někdo něco má a nenabídne sám od sebe, tak si o to já neříkám. Nesouhlasím s těmi, kteří dokážou kritizovat druhé a přitom nevědomě podobnou věc dělají ostatním. Někdy, když něco dělám a někdo je za mnou, tak jsem nervózni.    Vadí mě na sobě to, že když mám zlou náladu, tak jsem dost protivná jenže bych nechtěla, aby to bylo i u druhých lidi. Nemám ráda protivné lidi. Tak jak jsem i já. Nemám ráda, když mi doma mluví do všeho, co mám dělat. Nebo když je doma něco a já do toho "nemám co do toho mluvit". Protože ráda bych věděla hodně věci jenže mi toho moc nepoví. Nemám ráda, když mě někdo moc omezuje, a že musím dojít domu včas. Můžu sice teď chodit ven víc, než jsem mohla na Slovensku, ale stále mi chybí dostatek vlastní volnosti. Nemám ráda, když mi někdo do něčeho mluví.
   Nemám ráda lidi co si o sobě moc myslí. Vádí mě ještě to, že když někdo mluví o někom za zády a ten člověk o tom neví. Nebo když někdo od někoho něco chce a sám nic nedá. Člověk musí sám rozhodnout jestli něco dá nebo ne. Nebo nerada dělám zlé věci, a tak bych byla ráda, kdyby ani mně to nikdo nedělal. Když něco chci, tak vždy poprosím. Mám ráda, když to dělá i ten druhý. Nemám ráda lidi co jsou vypočítaví, anebo když někdo sklame mojí důvěru. Mám ráda pravdu i když to moc bolí, ale je to nejlepší.

Nahoru

Jak jsem se stal na jeden den opicí

   Když jsem se za úplňku z člověka proměnil v opici, byl jsem zrovna ve volné přírodě. Za jeden den jsem se naučil skákat ze stromu na strom. Později ostatní opice viděly, že jsem také opice a přišly za mnou. Opice se na mně pořád dívali a potom si zašli na banány. Za nějakou dobu se mnou začali opice kamarádit. Opice mi ukazovaly, jak mám skákat ze stromu na strom, abych se to naučil. Později jsem se naučil skákat po stromech. Opice si mě natolik oblíbily, že jsem s nimi chodil na banány a mezi opicemi jsem se snažil zjistit o čem si povídají. Naučil jsem se napodobovat opice a naučil jsem se dovádět jako opice a rozumět opičí řeči.
   Kouzelný dědeček mně splnil moje přání, když mne proměnil v opici na jeden den. A proto, že jsem chtěl zůstat opicí navždy, vypravil jsem se ten samý den za kouzelným dědečkem do chaloupky na kraji lesa a poprosit ho, abych mohl být opicí na pořád. A když se mě ptal, proč chci být opicí, tak jsem mu odpověděl, že lepší je být opicí než člověkem, protože opice nevyvolávají tolik zla jako někteří lidé. Kouzelný dědeček mě nechtěl povolit, abych byl opicí na pořád. Nakonec se mi podařilo kouzelného dědečka přemluvit, abych mohl být opicí po tři úplňky.
   Přišel poslední úplněk a já jsem se chtěl stát opět člověkem a vrátit se domů. Scházeli mi přátele. Když jsem prozradil opicím, že se chci stát člověkem a vrátit se domů. Když to opice uslyšely, že je chci navždy opustit nechtěly mě pustit a byly moc smutné, protože si na mě zvykly.

   Tento příběh se mi stal, že jsem si moc přál se stát na jeden den opicí. Opicí se chci stát proto, protože mám rád zvířata a přírodu. Chtěl bych se naučit skákat ze stromu na strom a dovádět jako opice a naučit se rozumět opičí řeči, a také bych si přál, abych se je naučil napodobovat.
   Opice najdeme nejčastěji v zoologické zahradě nebo ve volné přírodě nebo v rezervaci. Později jsem si přál, aby přišel úplněk a já jsem se proměnil v opici napořád. Kromě opic jsou mými nejoblíbenějšími zvířaty také lední medvědi a ty najdeme v zoologické zahradě.
   Mám radost, že jsem měl možnost vžít se do role opice. Nebýt úplňku a kouzelného dědečka, nikdy by se mi moje přání nesplnilo.

Nahoru

Jak si představuji budoucnost

   ÚVODEM MÉHO PSANÍ ,BYCH ZAČAL TÍM, ŽE SVOU BUDOUCTNOST SI PŘEDSTAVUJI TÍM, ŽE ZDRAVÍ LIDÉ NEBO POSTIŽENÍ LIDÉ BY MĚLI MÍT STEJNÉ ZÁKONY JAKO MY.
  ŘIDIČI CO JEZDÍ AUTEM, NEŽ ZASEDNOU DO AUTA ,TAK BY S MĚLI ZAMYSLET, JESTLI PŘED JÍZDOU VYPILI NĚJAKÝ TEN ALKOHOL. NEŘÍKÁM, ŽE SI NEMŮŽOU VYPÍT, ALE MUSÍ VĚDĚT KOLIK TOHO KAŽDÝ SNESE. PROSTĚ JÁ SÁM TO ODSUZUJI A JSEM PROTI TOMU. POTOM TO TAK VYPADÁ, KDYŽ SI NĚJAKÝ ŘIDIČ VYPIJE A JEDE AUTEM. JSOU Z TOHO NEHODY A NESTOJÍ TO ZATO. PROTOŽE MŮŽE JÍT NĚKDY O LIDSKÝ ŽIVOT. KAŽDÝ ŘIDIČ MŮŽE PŘIJÍT O ŘIDIČSKÝ PRŮKAZ NEBO HO TAKY MŮŽOU POKUTOVAT. NEBO JEŠTĚ SE STANE TŘEBA, ŽE ŘIDIČI NÁM NEDAJÍ PŘEDNOST NA PŘECHODĚ PRO CHODCE.
   CHTĚL BYCH ABY LIDÉ BYLI TOLERANTNÍ K SOBĚ, OHLEDUPLNÍ, ABY SE NEHÁDALI MEZI SEBOU, NEBO ABY SE NEBILI, TO JE UŽ POSLEDNÍ VĚC, KTEROU BY SI MOHLI UDĚLAT. NESNÁŠÍM KDYŽ NĚKDO PIJE, A POTOM NEVÍ CO DĚLÁ.
   JEŠTĚ NAPÍŠU O SOBĚ! CHTĚL BYCH SE NAUČIT VAŘIT, ALE POTŘEBOVAL BYCH NĚKOHO K SOBĚ, KDO BY MĚ TO NAUČIL. HLAVNĚ BYCH SE CHTĚL NAUČT VAŘIT OMÁČKY A PÉCT MASO. CHTĚL BYCH BÝT VÍCE TOLERANTNÍ K LIDEM, A K OKOLÍ. VÍM, ŽE TO BUDE TĚŽKÉ, ALE MUSÍM TO NĚJAK PŘEKONAT.

   HANKO MOC TI ZA VŠECHNO DĚKUJEME CO PRO NÁS DĚLÁŠ? DÍKY TOBĚ, MĚSTSKÉMU ÚŘADU, TAKY VŠEM SPONZORůM TADY MůŽEME BÝT, JEŠTĚ TAKY I VŠEM RODIČůM , A HLAVNĚ PODĚKOVÁNÍ, PANU VALOVI, A PANÍ VALOVÉ, ŽE BYLI TAK OBĚTAVÍ, A PUSTILI SE DO TOHO VŠICHNI RODIČE.

Nahoru

Jak si představuji budoucnost

   V Ostravě na Cihelní ulici je bývalé spotřební družstvo Budoucnost. Členem toho družstva byla moje mamka i taťka a dědeček byl členem vedeni. Členem byla i moje babička, která měla prodejní stánek z výrobky družstva Budoucnosti, např. výbornou kofolu, párky, klobásy, apod. Když jsem byla ještě malá, často jsem tam chodila a dostávala jsem od ní samé dobr jsem od ní samé dobroty. Tak to je "Budoucnost", kterou jsem skutečně ;  Ale my máme psát o jiné Budoucnosti, o té která nás teprve čeká a já věřím, že bude dobrá a všichni se ji dožijeme ve zdraví a v pohodě. Moje představa o Budoucnosti byla, že bych mohla mít domek a ten sen se splnil. Je mi tam dobře a mám co jsem chtěla. Máme tam své soukromí a je tam hezká příroda, na kterou se ráda dívám. Máme tam kytičky, o které se budu moci starat. Co mně hodně baví.
   Moc bych si přála kdybych mohla cestovat po celém světe, nebudou války, chudoba a bude hodně lásky mezi lidmi. Protože lhostejnost není dobrá. Moji rodiče se dožijí klidného stáří, a stejně moji blízcí a známi. Mohla by to být moc pěkná Budoucnost, jakou si určitě přeje hodně lidi na celém světe. Protože mít dost dobrou Budoucnost je i moje hodně velké přáni. Mít i dobrou přírodu a neničit ji, to by bylo taky skvěle. Protože když se příroda ničí, tak potom máme s toho veliké škody - povodně, zemětřesení a mnoho jiných. Tak taková je moje představa o Budoucnosti.

Nahoru

Jak ztroskotala loď

   Moc jsem si přál být námořníkem a cestovat po moři. Doma jsem se snažil získat souhlas, abych mohl být námořníkem. Souhlas svých rodičů jsem nedostal, Snažil jsem se přesvědčit své rodiče, aby mi povolili stát se námořníkem na několik dnů. A když zjistím, že ve skutečnosti je to jiné, než jsem si představoval, tak se vrátím domů. Za nějakou dobu jsem se znovu snažil přesvědčit rodiče, ale souhlas jsem nedostal. Rodiče si přáli, abych byl obchodníkem.
   Později jsem bez souhlasu rodičů odešel z domu a vycestoval jsem lodí na širé moře. Setkal jsem se s námořníky, jak si vyprávějí zážitky z cesty po moři. Později jsem se seznámil i s kapitánem lodi. Kapitánovi jsem se svěřil, že jsem odešel z domu a kapitán mě říkal, že jsem neudělal dobře. Kapitán mě vzal na loď.
   Za několik dnů se přihnala mořská bouře. Loď se kolébala ze strany na stranu. Větrná bouře večer ustala. Dostal jsem mořskou nemoc. Po této bouři jsem se rozhodl, že se vrátím domů.
   Loď ztroskotala a zachránilo se více lidí, někteří sice přišli o život. Objevila se záchranná loď a podařilo se zachránit více lidí a loď, ve které jsme se plavili se potopila a skončila na dně moře.
   Později jsem zapomněl na svůj slib, že se vrátím domů a již nikdy nebudu námořníkem. Po nějaké době jsme cestovali lodí, která nás zachránila a opět přišla bouře, ale tentokrát to bylo horší. Kapitán lodi nechal podříznout všechny tři stěžně a nechal stáhnout vlajku, aby loď lépe odolávala bouři a náporu větru a do lodi se nedostala voda a za několik minut se začala loď potápět. Kormidelník se snažil zabránit potopení lodi. Později se podařilo zázrakem zachránit loď. Za několik dnů byla v povzdálí vidět loď a v té byli piráti a přepadli naši loď. Některé pobili a některé zajali. Byl jsem zajat piráty a musel jsem pracovat. Za několik let se naskytla příležitost, jak se osvobodit a uprchnout ze zajetí. Velitel pirátů mě pozval na loď, abych se projel po moři a také mě hlídal, abych neutekl. Po nějaké době kapitán pirátů a jeho sluha dostali ode mě svobodu. Mohli se plavit na lodi jako přátelé. Podařilo se mi kapitána lodi a jeho sluhu přesvědčit, aby mě propustil ze zajetí.
   Po nějaké době přišla další mořská bouře a silný vítr. Přátelství netrvalo dlouho a loď se potopila i s mými přáteli. Moji přátelé zahynuli při ztroskotání lodi a já jsem zůstal sám.
   Po ztroskotání lodi jsem se ocitl na pustém ostrově. Našel jsem tam jeskyni a ubytoval jsem se v jeskyni. Vyrobil jsem si luky a šípy. Vyrobil jsem si na pustém ostrově ostrovní kalendář, kde jsem zaznamenával každý den, abych věděl, jak dlouho jsem na ostrově. Později jsem si vyrobil ostrovní hodiny, abych věděl kolik je hodin. Ostrovní kalendář jsem si udělal na stromě a to jsem si každý den udělal čárku, abych věděl, jak dlouho jsem na pustém ostrově. V jeskyni jsem se pokoušel rozdělat oheň, ale nepodařilo se mi to. Až za několik dnů se mi podařilo v jeskyni rozdělat oheň. Když jsem měl hlad, tak jsem si zašel na banány a nebo na ananas a když jsem měl žízeň, tak jsem se zašel napít vody do moře a nebo jsem se šel napít ananasové šťávy. Za několik dnů mě přišly navštívit opice a přiletěli také na návštěvu ptáci. Opice si na pustém ostrově našly banány. Udělal jsem si zásoby jídla na několik dnů a potom jsem se zašel porozhlédnout a udělal jsem si zásoby vody a ananasové šťávy.
   Na pustém ostrově jsem našel indiánského chlapce a dal jsem mu jméno pondělí, protože jsem ho našel v pondělí. Když se mi podařilo založit oheň v jeskyni, tak jsem ho nechtěl nechat vyhasnout, a tak jsem někdy vstával, abych v noci přiložil. A také jsem si udělal zásoby dřeva. Když jsem si spočítal čárky na svém ostrovním kalendáři, tak jsem zjistil, že jsem na ostrově třináct let.
   Nakonec jsem i se svým indiánským kamarádem vydal do své vlasti. Domů jsme jeli lodí a za několik dnů, jsem byl doma. Když jsem se vrátil domů, tak mě maminka říkala, že tatínek by mě rád přivítal. Nakonec jsem si našel ženu a potom jsem se oženil a můj indiánský kamarád se také oženil.

Nahoru

Když jsem byl malý

   Když jsem začal chodit do školy, tak jsem se učil poznávat písmena, abych později s písmenek uměl složit slova. Ve škole jsem se učil psát písmenka a učil jsem se číst, psát a počítat. Chodil jsem do zvláštní školy, protože bych v základní škole nezvládal učení. Když jsem chodil do školy, tak jsem si pořád dělal z někoho legraci. Ve škole mě moc nebavilo kreslení, protože jsem neuměl kreslit, anebo jsem tvrdil, že kreslit neumím. Když jsem začal chodit do 1.třídy, tak pro mě učení bylo problém, anebo jsem to nedokázal pochopit, a také jsme dostávali úkoly jako ostatní. Dlouho mě trvalo, než jsem se něco naučil. Za nějakou dobu jsem se naučil poznávat písmena, a také jsem se naučil psát číslice.
   Když jsem byl menší, tak jsem se učil jezdit na koloběžce. Měl jsem žlutého velkého medvěda a toho jsem si dával do postele a s ním jsem spal. Když jsem šel do školy, tak jsem medvěda přikryl, aby mu nebyla zima. Jak jsem přišel ze školy, tak jsem se medvěda ptal, jestli mu nebylo smutno, a jestli mu nebyla zima. On mně řekl, že se měl dobře a zima mu nebyla, já jsem ho odkryl. Potom jsem si napsal úkol a začal jsem se učit.
   Měl jsem různé stavebnice - jedna se jmenovala Merkur. Z této stavebnice jsem sestavoval auta, vozíky a různé domy. Měl jsem také dřevěné kostky a s těch jsem se snažil postavit komín. Zkoušel jsem se naučit jezdit na kole, ale na kole jsem se nikdy jezdit nenaučil. Nakonec jsem se naučil číst psát a počítat. A ve škole se mě nedařilo, když jsem měl něco vyrobit. A také jsem se učil šít knoflíky, ale to jsem se dosud nenaučil.
   Když jsem byl úplně malý, tak jsem si z písku stavěl hráz. Anebo jsem vyhrabal díry do země, jako dělá bagr.
   Nejvíce bych si přál, abych se přestal podceňovat, ale nevím, jestli se mi to podaří splnit, protože jsem si dal závazek, že se nebudu podceňovat a po několika týdnech jsem se začal podceňovat znovu. Rozhodl jsem se, že už nebudu říkat, že nic neumím. Uvidíme, jak dlouho vydržím se nepodceňovat.

Nahoru

Letecké neštěstí aneb jak se stát trosečníkem

   Byla jsem tak doma a přemýšlela jsem, že bych jela na dovolenu. Rozhodla jsem se, že vyhledám v cestovní kanceláři nějaký letecky zájezd s příznivou cenou. Když jsem si zájezd vybrala a zaplatila tak jsem začala připravovat svoje věci k odletu. Když přišel den k odletu jela jem na letiště a nastoupila do letadla a odletěla na svoji první leteckou dovolenu.
   Let probíhal klidně až do té doby než přišla bouřka. V letadle nastala panika, lidé nevěděli, co se děje. Pak letadlo ztroskotalo a ocitla jsem se na pustím ostrově. A tak jsem doplavala na ostrov a pak jsem usnula. Když jsem se probudila, tak jsem zjistila, že jsem na ostrově sama. Šla jsem po okolí a našla jsem tam naše letadlo a vzala jsem věci, co by se mi mohlo třeba hodit. Přišla jsem na svoji pláž a dostala jsem hlad. Našla jsem tam banány a spoustu ovoce. Byly tam i kokosy, které jsem nemohla rozbít, a tak jsem vzala kamen a s jeho pomoci jsem se pokoušela kokosy- rozbít, až se mi to povedlo. Když jsem byla na pláži, byla mi tam potom zima, a tak jsem se rozhodla, že si udělám oheň. Pokoušela jsem se to rozdělat tak jak se to dělalo předtím vzala jsem kameně a třela o sebe pak se mi to podařilo a měla jsem velkou radost. Pak jsem si našla něco na spaní a šla jsem si ulehnut. Probudila se ráno a šla se koupat do moře - bylo mi tam dobře, měla jsem moře jen sama pro sebe. Moře bylo nádherně modré, koupalo se mi dobře. Byla jsem tam moc dlouho, a tak jsem zatoužila i po někom s kým bych si mohla popovídat jenže nikoho tam nebilo. Na míč, který jsem našla v letadle, jsem nakreslila obličej a ten sloužil jako můj společník. Pořad jsem čekala než pojede nějaká loď, jenže žádna nejela.
   A tak jsem tam pořad byla. Jenže jednu výhodu to mělo, že jsem byla nádherně opálena. Pořád jsem se procházela po ostrově. Byl moc pěkní a hodně velký. Měla jsem tam docela hezké počasí, pršelo jen někdy. Takže mi tam bylo docela dobře - měla jsem tam dost klid. Když jsem byla tak na pláži najednou jsem uviděla na moři loď, a tak jsem udělala ohňové signály. Loď, která plula poblíž si toho všimla a potom odbočila k ostrovu a přistála. Nastoupila jsem a po dlouhé době jsem jela domů.
   Doma byly moc rádi, už mně skoro oplakali. Pak jsem jim o všem vyprávěla, jak jsem se tam měla. Tak to by byl můj příběh o tom, jak jsem se ocitla na pustém ostrově.

Nahoru

Moje budoucnost

   Jakou bych si přála mít, asi bezvadnou kdekoli bez mých rodičů aspoň na měsíc nebo i dva. To znamená, že to bez nich taky zvládnu a konečně budu sama sebou a taky budu něco znamenat, tedy to by bylo super. Ta myšlenka vůbec není špatná a ostatní mé názory jsou: politika nic moc a ten náš prezident o ničem. Moc změn zase tolik nechci, jen aby se občas kdokoli zeptal na můj názor a respektoval moji pravdu. Taky si přeji aby mi nikdo nechodil do mého soukromí, můj pokoj je můj a tak si nepřeji nic v pokoji rovnat.
   Moje budoucnost by mohla být veselejší a lepší vztahy s celou mojí rodinou, to znamená, že taky by měli i mě respektovat, nejenom já je, to bych si tedy moc přála. Jenomže to taky být nemusí, nevidím to zrovna barevně. Přála bych si svou budoucnost strávit s nějakým bezva klukem až do smrti. Jinak si toho moc nepřeji a nevím co napsat dál, víc už nevím.

Nahoru

Jak si představuji budoucnost

   V současné době vidím nejistou budoucnost. Po nějaké době bych byl rád, abych místo nejistoty viděl jistotu. V první řadě bych rád udělal změnu sám u sebe, a to tím způsobem, že omezím sledování zpráv v televizi a budu sledovat jen pořady, ve kterých je více dobra. Nejvíce mě mrzí, že nedokážu reagovat, když se mě někdo z lidí na něco zeptá. Po několika měsících bych byl raději, aby byla vidět u mě jistota než nejistota.

Nahoru

Podzimní vycházka

   Když ráno vstanu, podívám se z okna a pozdravím slunce. Otevřu okno dokořán a přivoním k vůni přírody. Když svítí sluníčko, tak mám dobrou náladu a chce se mě jít na vycházku.
   Z domu chodím pěšky do Rožnova na návštěvu k mamince, anebo se zajdu jen tak projít.
   Na vycházku chodím hlavně abych si odpočinul a zapomněl na chvíli na věci, ze kterých nemám radost a hlavně to dělám pro své zdraví. Většinou chodím po ulici a někdy i do města.
   Když jdu na vycházku, tak pozoruji listí a cítím svěžest přírody. Listí je obarvené do žluté barvy. Na podzim ptáčci odlétají do teplých krajin a za nějakou dobu příjde zima. Nelíbí se mi na podzimu ranní mrazíky a deštivé počasí.

Nahoru

Příběh jednoho koně

   Tento příběh se odehrál v Austrálii a byl o jednom stádu, klisně a jednom krásném hříběti. Začalo to porodem v bouřlivé noci, klisna ze jmenovaného stáda čekala své první hříbě a ta dlouho očekávána chvíle přišla uprostřed bouřlivé noci. Byl to nádherný hřebeček se stříbrnou hřívou a krátkým ohonkem, jinak měl tak oslnivě bílou srst. Jeho matka ho postupně všemu naučila, třeba vyhnout se co nejvíce člověku, jak má najít tu nejsladší a nejlepší trávu, z kterého potůčku pít tu nejlepší vodu, ale i spoustu jiných věcí. Rostl do velké krásy, byl štíhlé postavy a ve své hlavě měl od své matky dán rozum, chytrost a mazanost.
   Jednou se pásli kus od svého stáda, byli zrovna v malém údolíčku a tak neviděli lovce, kteří přišli na jejich stádo a hnali ho směrem k nim. Oba se připojili k němu a pak několik desítek metrů spatřili před sebou postavenou vyšší ohradu, ale nikdo z těch dvou do té ohrady moc nechtěl. Nikdo z lovců vůbec nečekal, že by jedna klisna i se svým hříbětem se odpojila od stáda a oba pak utekli pryč. Opravdu se tak stalo a v tom okamžiku jeden z lovců se vydal uprchlíky stíhat, ale kampak na rychlou klisnu a jejího syna. Hned se mu ztratili v hustém lese a on vyhlášený a dobrý lovec se vrátil s nepořízenou, pak se ostatní jemu smáli, že nedokázal lapit dva obyčejné koně. Od té doby se ten lovec koní stal samotářským a zlým člověkem, co jim přísahal strašnou a krutou pomstu.
   Matka mezitím chránila svého milovaného syna a najednou o pár let později už byla v krásném nebi. Já zůstal na světě sám bez matčiny ochrany, ale velmi dobře jsem znal to čemu jsem se učil, když jsem byl malým a rozpustilým hříbětem. Byl jsem opatrný a ostražitý před tím podvedeným lovcem, občas jsem ho z velké dálky zahlédl jak někam jede i se svým věrným psem, ale moc bych nestál o bližší seznámení a následnou honičku. Další dva roky rychle uběhly a jednou po ránu jsem uviděl něco co mi vyrazilo dech, lovec si koupil na jednom trhu velmi krásnou zlatavou klisnu, kterou si právě vedl ke svému domu. Když lovec v noci spal, přišel jsem v noci k jeho klisně a přiměl ji aby se mnou utekla. Lovce však probral hluk z blízkých ohrad, vyrazil ze svého domu a spatřil svou klisnu s koněm, kterého chtěl lapit. Byl jsem i s klisnou svého srdce hned z ohrady venku a utekli jsme mu, nestačil si ani vzít koně a chytit nás. Tak jeho klisna šla tedy se mnou a za pár měsíců čekala moje hříbě, když už na ni bylo vidět vystouplé bříško, tak se rozhodla vrátit ke svému pánovi, já jsem se moc zlobil a nechtěl jsem aby tam ona i hříbě zůstaly.
   Moc jsem lovce nenáviděl, že jsem si jedné noci za začínající bouřky pro obě milované šel a pak zase byly se mnou. Lovec mě chtěl za každou cenu polapit a klidně i zabít, když mě uviděl hnal se za mnou jako tornádo, ale zatím mě nedostal, tak si najal dobrého stopaře a chytače koní. Musel jsem klisnu i její hříbě dobře skrýt ve skalách a pak se už oba lovci hnali po mých stopách. Sledovali mě po mnoho dní a nocí, ale zatím bez šance polapit mě, až jednou mi dali směr ke strmému srázu, ale pár metrů před ním jsem se rychle otočil proti nim, pak jsem vyrazil na ně, jeden polekaný koník shodil svého jezdce na zem a já jsem utekl pryč.
   Pak mě lovci už nehledali a já jsem si zase šel pro svou klisnu do míst, kde byly ukryty. Pak už jsme si prožívali dny plné slunce, tepla, krásně sladké trávy a nikdo nikdy nás už neotravoval. Já měl pak další dva syny se svou milovanou klisnou.

Nahoru

Velká pohroma

   Je to věc co se nám občas stane, ale my se s ní dokážeme vypořádat. Třeba nehody na kole, byly jen trochu nepříjemné, ovšem nerada na ně vzpomínám. Poranila jsem si levé koleno třikrát na stejném místě, nebo jsem si vyrazila dírku na dolní části zad.

Příběh velké pohromy

   Můj člun se rozbil u jednoho ostrova a já se už dívala po nějakém dobrém ovoci a najednou se z blízkého lesíka vyřítili kanibalové hned mě svázali a už mě vedli do své vesnice, když tu najednou shora slétly divoké včely a začaly ty hnusné kanibaly šíleně bodat do všech možných míst a pak je zabily. Byla jsem díky včelám zatím naživu, ale pak jsem dostala strach z toho, že mě v noci přiletí ubodat a já umřu ve spaní. Včely si po čase na mě zvykly a já zase na ně. Teď už na ostrově nebyl nikdo kromě mě a včel. Na ostrově bylo také hodně banánů, fíkovníků, mandarinek a kokosů. Žila jsem si na ostrově jako v nebeském ráji. Tohle je už konec mého příběhu, takže se mě už na nic neptejte, protože už nic nevím a chci prosím usnout. Přeji dobrou noc.

Nahoru

Věci co mi vadí, ale co bych neudělala jiným

   Třeba nenávist není moc dobrá věc a ještě když se někdo na někoho moc dlouho zlobí, to taky není moc dobré. Taky mě moc vadí když kdokoliv z těch lidí co znám mluví sprostými slovy a musím dodat, že takto mluví můj vlastní otec a bratr, tak to je bohužel svatá pravda. Nenávidět dobré lidi kolem sebe je pro mě dost špatná věc, co by neměla vůbec existovat. Občas se mám hůř a jindy zase líp, ale naši by už měli přijít na to, že mám věk a nárok mluvit sama za sebe, na to přece už právo mám. Taky se snažím s nimi vždy vyjít v dobrém, mám je moc ráda a snažím se jim co nejvíce pomoct ve všem co chtějí. Málokdy mě ocení po té pomoci a pak mě to moc mrzí, ale já se na ně nezlobím. Jinak spolu vycházíme v bezva vztahu a já ani oni nic proti sobě nemáme. Více už asi nevím a nenapíšu. Konec zvonec.

Nahoru


Nahoru